Druhý dech

O tom, že pohybové aktivity jsou prospěšné našemu zdraví dnes asi nikdo nepochybuje. Existují ale okolnosti, za kterých pohyb může udělat více škody než užitku. A tady pomůže opět selský rozum, protože módní trendy ve fitness, na které je napojena celá síť výrobců pomůcek, nástrojů, doplňků stravy, oblečení, obuvi, ale také trenérů a fitness center, si vyžadují kvantitu aktivních provozovatelů-zákazníků. Takový je zákon businessu.

Díky tomuto zákonu se nové trendy v ozdravných aktivitách šíří stylem "padni komu padni". Můžeme začít třeba u běhání. Tento pohyb je samozřejmě velice prospěšný, ovšem zdaleka ne pro každého. Během přesunu našeho těla v prostoru pomocí běhu, dochází ke zvýšené námaze kloubů a svalů dolní části těla. To je v rámci posouvání fyzických dispozic v pořádku, pokud máme v pořádku pohybový aparát. Jak se pozná že je pohybový aparát v pořádku? Tělo-náš prostředek k přesouvání v prostoru, přemisťujeme vlastními silami z místa A do místa B ve dvou základních módech. Pomocí chůze a běhu. Chůze je tedy nižší a méně náročný stupeň pohybu a zároveň základ pro náročnější fázi pohybu - běh. A pokud se podíváme kolem sebe zjistíme, že většina lidí neumí správně chodit. V takovém případě nemůže být řeči o připravenosti našeho avatara-těla ke druhé fázi pohybu-běhu. Například častým nešvarem při chůzi je vybočení chodidla (zpravidla pravého) nebo obou chodidel do vnější strany. V takovém případě je koleno vystaveno nepřirozené námaze už při samotné chůzi. Při běhu se námaha samozřejmě násobí. Vybočeným chodidlem pak naše tělo zpravidla kompenzuje špatnou stabilitu, způsobenou ochablostí svalů jiné části těla a je tedy signálem, že nějakou část našeho pohybového aparátu přetěžujeme, protože jinou téměř nezapojujeme. Takových příkladů je celá řada a jakákoli fyzická námaha  "neseřízeného" těla, stejně jako jakéhokoli neseřízeného mechanického stroje, výrazně snižuje jeho životnost.

                   Z výše uvedeného můžeme tudíž udělat tento závěr:

Kdo nemůže nebo neumí správně chodit, nemůže správně běhat.

Tento způsob práce nohou se dodnes dochoval u baletních škol, které dle mého soudu vycházejí z tanečních kroků kozáckých a slovanských tanců. Ne nadarmo jsou nejlepší baletní soubory z Ruska.

Práce chodidla a celé nohy při tancích, které ovládali naši předci, dává noze pružnost a především schopnost (díky proprioceptivním bodům) cítit své tělo v prostoru a tím i postupně, vlastním uvědoměním, eliminovat špatné držení těla při chůzi.

Tato naše přirozená schopnost je dnes narušena pevnou obuví s tvrdou podrážkou. Naše noha je pak znehybněna, stejně jako se tomu děje v sádře a je známo, že znehybněné svaly postupně ochabují. A takovéto boty dnes dostává malý človíček už s prvními krůčky. Ortopedické vložky mají své opodstatnění pouze v některých případech nápravy a to ještě jako dočasný doplněk k účinnému cvičení. Bez pohybu to zkrátka nemůže fungovat.

Pokud k nevhodné dětské obuvi (která deformuje nohu ve fázi jejího rozvoje) přidáme ještě naprosto nesmyslný náklad, který musí na svých ještě nevyvinutých bedrech nosit dnešní už i nejmenší školáci, máme tu otázku k zamyšlení: opravdu má systém zájem na růstu nové, zdravé a silné generace? Přímou úměrou dojdeme k výsledku, že človíček vážící 20kg a nesoucí na zádech tašku vážící 5kg, je roven dospělému osmdesáti kilovému jedinci s dvacetikilogramovou zátěží. Před školu to pak vypadá, jako na srazu himalájských šerpů.

Co se tance týče, tak pro maximální účinnost a vliv tanečních kroků na pružnost nohou je důležitá měkká obuv, nebo ještě lépe tanec naboso. Tance jako polka či valčík jak je známe v dnešní podobě, jsou již také nevhodné, protože jsou jednostranně zatěžující, díky jednosměrnému točení a nevhodnému držení partnerů, kdy muž "vede" ženu. Mnohem vhodnější je když muž přidržuje ženu za boky a žena má ruce na mužových ramenou. Toto držení dává mnohem větší kreativní a dynamické možnosti při vyjádření přirozené živelnosti tančícího páru. Směr točení je pak vhodné střídat, stejně jako u obkročáku.

Tance jako valčík a polka se dnes všeobecně považují za kulturní odkaz našich předků. Více to ale vypadá na zčásti implantovanou hybridní kulturu, kterou do našich zemí zaváděli od časů knížete Václava jím zvaní bavorští mniši, za což byl později svatořečen. S jejich přispěním se tu postupně s novým náboženstvím formovala kultura dechovky, piva a knedlíku, kdy každá jednotlivá část působí na člověka jako sedativum. Co v nás má tato kultura potlačit je zase jiná otázka.

Dalším sporným bodem současných fitness trendů je překonávání svých hranic. Říkáme tomu také "chytnout druhý dech". Princip je to velmi jednoduchý - když nemůžeš, přidej víc, jak se zpívá v jedné "rádiové" moudrosti. Tento princip je už delší dobu platný ve vrcholovém sportu a my už ho dnes bereme jako normu i v rekreačním tělocviku. Ve výkonové společnosti se tento princip může jevit jako žádoucí a správný, ovšem naši předci na to měli trochu jiný názor. Od starých kozáků-charakterniků se dochoval princip, který bychom mohli nazvat jako pravidlo třetinového výkonu. Tělo se zatěžuje postupně a pravidelně a nikdy se energeticky neždímá . Původní obyvatelé Severní Ameriky měli podobný přístup a příkladem je všem známý takzvaný "indiánský běh", kdy se pravidelně střídá chůze s během. Podle kozáků-charakterniků má každý člověk denní příděl osobní energie a tu může pravidelným zatěžováním těla zvyšovat přirozeným způsobem. Druhý typ energie, kterým člověk může disponovat, je energie životní a její množství má své hranice. Na tuto energii náš systém "přepíná" v případě ohrožení života či v nerovném boji. Případy, kdy člověk překoná tří metrovou zeď při útěku před vzteklým psem, nebo situace, kdy matka při ochraně svého dítěte vyvine ohromnou, v jiných situacích nedosažitelnou sílu, jsou právě oním přepnutím na životní energii. Je to ochranný systém člověka a jenom úplné propadnutí strachu (situace kdy člověk zkoprní) může tento příval energie narušit. Pokud například při běhu chytáme tzv. druhý dech, náš organismus nedělá nic jiného, než přepíná na záložní-životní energii, protože naše nevytrénovaná denní energie už dochází. Samozřejmě je to také způsob, jak posouvat svou vytrvalost a výdrž, ovšem způsobem tak typickým pro současnou výkonovou společnost - všechno hned a na dluh. Osvojit si nějaké dovednosti či znalosti vyžaduje svůj čas a postupné opakování dělá mistra. Když jsem po vojně pracoval v zahraničí, dělal jsem si doma rychlokurz na řidičský průkaz. Vzhledem ke vzdálenosti mého dočasného pobytu jsem chtěl praktickou část-jízdy absolvovat pokud možno nadvakrát. Instruktor v autoškole mi však řekl, že právě každý nový příchod k autu, nasednutí, nastartování a rozjezd, mi dá ty potřebné návyky a jistotu, které několika hodinovou jízdou najednou nezískám.

Jestli je odkaz kozáků - princip třetinového výkonu - správný, nechť posoudí každý sám podle svých životních zkušeností. Jistou logiku ovšem má. Investovat celou denní energii do kultivace těla se jako moudré příliš nejeví. Stejně jako investovat celou svojí energii do rozvoje ducha, jak tomu je u některých východních náboženství a filosofií.

Lidská osobnost se skládá ze tří pilířů existence - TEN duch, TA duše, TO tělo a nejlepší pro harmonický vývoj člověka je věnovat svojí pozornost-energii všem třem složkám rovnoměrně.

Závěrem bych se chtěl podělit o zajímavý komplex cvičení, na který jsem narazil při svých cestách a který protáhne všech třináct základních kloubových spojů v našem těle. Tento komplex navíc nejen rozvíjí koordinaci pravé a levé strany těla a mozkových hemisfér, ale zvyšuje stabilitu základu naší tělesné schránky-nohou.

Ďjuri